Poté, co vláda dostala důvěru, slýcháme názory, že jde o konec České republiky v dosavadní podobě. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek v rozhovoru pro iDnes.cz prohlásil, že do půl roku tady bude úplně jiný stát - podobný mečiarovskému. Skutečně jde o takovou změnu? Vnímáte to podobně?

Ano, může dojít k zásadní změně a konci demokracie. Nikoliv však volbou Petra nebo Pavla na čtyři roky, ale demonstracemi a zpochybňováním toho, co si většina zvolila. Ano, na Slovensku byl určitý čas Mečiarovský stát, ale kde je mu konec dnes? Co si lidé zvolí, to mají. Nabízí se otázka pro ty, kteří si stěžují: Jaký je plán B? 

O tom, že vládu ne všichni přijali s otevřenou náručí, svědčilo i samotné jednání o důvěře. Před sněmovnou se demonstrovalo, bývalý šéf TOP 09 Miroslav Kalousek osočil premiéra Andreje Babiše, že podvádí, křivě přísahá a není chlap, načež premiér označil Kalouska za „ožralu“. Dohra bude asi u soudu. Připomeňme i to, že na premiéra létaly předměty, když chtěl s demonstranty mluvit. Co všechno tohle říká o atmosféře v České republice? Bude napětí mezi příznivci a odpůrci přetrvávat?

Už zde byl vzpomenut Mečiar a nyní pánové Kalousek a Babiš. Všichni tři mají společné, že někdy zašli až za hranu konvenčního vystupování přijatelného pro státní činitele. V takových okamžicích samozřejmě atmosféra houstne, ale nemyslím si, že by to měl být všeobecný politický trend. Vždycky byli a budou jednotliví lidé podobní těm výše jmenovaným. Je ale pravdou, že je zřejmý i posun chování celé naší společnosti. Ten ale není skokový. Souvisí s nástupem každé nové generace, která vyrostla v jiném společenském klimatu než ta předchozí. Dnes je obecně cítit nechuť respektovat jakékoliv autority a to může být problém pro správné fungování demokratického systému.

Se spoluprací s hnutím ANO máte v Brně svoji zkušenost, která v roce 2016 skončila spolu s koalicí. Jaká je situace v Brně nyní podle vás? A jaká panuje atmosféra na magistrátu?

V Brně koalice lidovců s hnutím ANO nakonec zůstala. Výsledkem byl pouze můj odchod a podpis nové koaliční smlouvy mezi ANO, KDU-ČSL - beze mne, Žít Brnem, Zelenými a TOP09. Další vývoj brněnských politických událostí mě utvrzuje v tom, že můj odchod nebyl chybou.

Hnutí Žít Brno čelí kritice po jejich výroku, že přijmou uprchlíky, které česká vláda odmítá. A tvrdí, že Brno je zvládne. Jak na výrok reagují Brňané? S jakými reakcemi jste se setkala?

Reakce okolí mohou být naprosto rozdílné v závislosti na tom, v jaké společenské bublině se kdo nachází a jakými lidmi se obklopuje. Za sebe ale mohu říct, že v této věci mám zcela opačný názor než Žít Brno.

Lidovci na celostátní úrovni jsou v opozici. Pavel Bělobrádek ve zmíněném rozhovoru také zmínil, že uvažuje o opuštění vysoké politiky, a že svůj úkol splnil. Splnil? Jak hodnotíte jeho činnost na postu předsedy?

O jeho odchodu z čela KDU–ČSL se vzhledem k jeho zdravotním indispozicím mluví ve vlnách již několik let, ale Pavel Bělobrádek dosud stále aktivně pracuje ve všech svých pozicích. Nedává smysl hodnotit práci někoho, kdo ještě neskončil, tak jako se neznámkuje sportovní sestava, dokud sportovec cvičí.

Lidovec Hayato Okamura tvrdí v rámci migrační krize, že nesmíme rezignovat na lidskost. Rezignovali jsme s protimigračními opatřeními na lidskost?

Neznám širší kontext prohlášení Hayata Okamury, ale vím, že vedení KDU bylo pro pomoc potřebným v jejich domovině. V tomto řešení spatřuji pravou lidskost. Není možné přestěhovat celou Afriku do Evropy, ale je snadno možné udělat z Evropy trosku. Kdo bude třetímu světu pomáhat potom?

Francouzský ekonom Thomas Piketty srovnává, kolik jsme dostali dotací, kolik odteklo zisků a naznačuje, že za dotace nemusíme být Evropské unii vděční, protože od nás odteklo mnohem víc zisků. Je to správná optika? Co říci vlastně k tomu, jak Češi vnímají Evropskou unii?

Běžný Čech pokud Evropská unie znatelně nezasahovala do jeho každodenní rutiny, vnímal Evropskou unii podle přísloví Pán Bůh vysoko - Brusel daleko, o čemž svědčila ve srovnání s ostatním typem voleb i nízká volební účast do Evropského parlamentu. V budoucnu to ale může být vzhledem k evropským událostem jinak. A co se týče vděku vůči Evropské unii, to je komplikovaná a mnohovrstevná otázka. Každopádně máme být slušní, ale nemyslím, že by na nás ekonomiky západních sousedů prodělaly. Při těchto úvahách je dobré mít na zřeteli, že ve světě ekonomiky a politiky se nic neděje nezištně.

Výsledek patnáctiletého zkoumání na Harvardské univerzitě zní: Největšími rasisty v Evropě jsou Češi. Hřebíček do rakve naší tolerance zasadil i nizozemský ministr zahraničí Stef Blok. Z uzavřeného setkání totiž unikl do médií záznam, kde říká, že kdyby migranti jiné barvy pleti přišli do Prahy či do Varšavy, pravděpodobně by je tam zbili. Můžeme stokrát říkat, že jsme tolerantní a sami sebe za rasisty nepovažovat, co ale říct na uvedené skutečnosti a obecné mínění o nás v Evropě? Měli bychom tomu věnovat pozornost? V čem je vlastně problém?

České normy i s jejich dlouhodobě přísnými pravidly pro imigraci nelze v žádném případě klasifikovat jako rasistické. Jen to dokládá, že se slovo rasismus v poslední době často zneužívá jako šikanózní nálepka. Je dobré si uvědomit, že veřejné mínění utvářejí média podle uvážení a záměrů svých chlebodárců, což nemusí mít nic společného s objektivní realitou. Z toho taky vyplývá, že jakékoliv úsilí o polepšení nemusí být přímo úměrné zlepšení veřejného mínění euro-občanů o nás. Osobně považuji podobné zprávy spíš za formu psychologického nátlaku na veřejné mínění v Česku.   

Je lež jiný názor? A kdo by měl mít tu čest být pozván do České televize? I tuto debatu posílil střet profesora mezinárodních vztahů z bostonské univerzity Igora Lukeše a někdejšího spolupracovníka exprezidenta Václava Klause Ladislava Jakla v Událostech, komentářích. S ohledem na příznivá stanoviska vůči Trumpovi či Rusku ze strany Jakla se profesor rozčílil, jak ho mohli dostat do debaty, kde jsou předkládány „otevřené lži, nesmysly a výmysly". Rozčílil se i nad tím, zda má autoritu mluvit o tom, co je dobré pro USA díky tomu, že má koňský ohon na hlavě. Kdo má právo být zván do veřejnoprávní televize? Asi nemůžeme počítat s tím, že bychom lži neslyšeli, mělo by se vše nějak kontrolovat nebo laskavý divák promine? Jak najít hranice mezi evidentními nesmysly a jiným názorem?

Lež není jiný názor. Lež a názor jsou zcela rozdílné pojmy. Názor, hypotéza, teorie se použije tam, kde není známa nebo dokazatelná pravda. Zatímco lež je záměrně sdělovaná nepravda, jejímž účelem je někoho oklamat. Pojmy pravda versus lež lze uplatnit jen tam, kde se citují konkrétní historické, fyzikální, zeměpisné a jiné, ale vždy doložitelné události nebo fakta. V politických diskuzích jde většinou o prezentaci komplexního názoru na nějaký jev, budoucí možný vývoj a tak dále. V diskuzích je bohužel časté, že někdo z diskutujících nehodlá připustit, že jeho tvrzení je JEN jedním z možných názorů, z nichž si každý může vybrat podle vlastního uvážení, ale chce prosadit svůj názor bez předložení relevantních důkazů jako pravdu, o které se nediskutuje. Protože ale nemá argumenty k povýšení svého názoru na pravdu, použije neférovou munici k oslabení oponenta. V našem případě se pan profesor uchýlil k dehonestaci oponentovy vizáže, která v tomto případě neměla žádnou logickou souvislost s kvalitou úsudku o diskutovaném tématu. Následně oponenta ještě nařkl ze lži, ačkoliv se ani nepokusil podat důkaz o opaku.

Pokud by došlo k záměně pojmu názor s pojmem pravda nebo lež, byla by to zpočátku nenápadná, ale velice nebezpečná změna, která by mohla rozvrátit demokratický politický systém, jak ho dnes známe. Nikoliv volba Petra nebo Pavla na čtyři roky. Každá totalita začínala tím, že byl některý neověřitelný názor, teorie povýšena na pravdu. Tím o této věci skončila diskuze – pluralita s individuálním výběrem řešení. Obávám se, že v současnosti můžeme podobné snahy vycítit v některých postupech Evropské unie.